Pretty woman - 14. Čtrnácté pokolení

Remus Lupin pozoroval dění kolem sebe s naprosto stoickým klidem. Občas se mu mírně zatřepal levý nebo pravý koutek úst, ale jinak na něm nebylo znát, že by ho tato situace nějak vzrušovala nebo děsila.
Přesto ovzduší ve sklepení by se dalo krájet na malinké kousky. Důkazem toho byl hlavně postoj Severuse Snapea. Vrhal na Remuse přesně pohled, který říkal: tak si ukroj a vypadni nebo ti do čaje naliju cyankáli.

Harriet pozorovala oba dva muže s pobavením. Remův klid a Severova podrážděnost a nevole byly závisle na sobě tím nejzábavnějším, co v poslední době mohla vidět. Ani si nepamatovala den, kdy se cítila spokojeně a nevzpomínala si, kdy neminul aspoň den, ve kterém by nebyla nucena snášet nějaké potíže nebo svou nervovou labilitu, při níž zjistila, že od doby, co z ní je žena, je opravdu nějak citlivější a všechno si příliš bere. Nikdy nechápal, proč si Ginny všechny jeho chlapácké řeči tolik brala k srdci a proč jí kdejakou nejapností ranil. Teď už věděla, odkud vítr vanul a do smrti se asi nepřestane nesnášet za to, že to dělala.
Naopak jednu výhodu tahle změna těla měla. Nikdo ji nebral jako „toho“ Harryho Pottera. Chlapce, který přežil a který zachránil svět.
Proto byl dnešek něčím zvláštní. Mezi Remem a Severusem to skřípalo vždycky a kdysi si myslela, že je to špatné, ale dnes si uvědomila, že je to spíš naopak zábavné. Sledovat, kdy se ti dva sežerou navzájem, nehledě na to, kdo tady v tom páru je vlastně vlkodlak.
Ti dva byli jako jing a jang. Jako noc a den, cukr a pepř, bílá a černá. Byli všechno, co přesně vystihovalo protiklady. Remus klidný, rozvážný a flegmatický. Napůl člověk a napůl zvíře, kterému vtip není cizí. Naopak Snape byl vždycky jen ten přerostlý krtek. Zalezlý ve své noře, slepý k okolí. Sarkasmus bylo jeho druhé jméno a byl to skrytý cholerik.

Z přemýšlení ji vytrhla černá silueta.
„No, P-Evansová, udělal jsem podrobnou analýzu vaší DNA. Jak z krve, tak z vašich slin. Našly se v nich mírné anomálie, ale v podstatě je to normální. A díky Mungovi jsem mohl porovnat vaši krev před přeměnou a po proměně. Jsou mezi nimi jisté rozdíly, které jsou evidentní dle změny pohlaví. Molekuly se mírně liší, ale to není nic, co bych nepředpokládal. Bohužel vaše nynější krev nechtěla reagovat ani spolupracovat s žádným lektvarem ani odvarem. Nepřijímá žádné specializované dryáky. Jedinou reakci, kterou jsem byl schopen zaznamenat, byla alergie na moruší blány,“ zakončil svůj dlouhosáhlý monolog Snape.

„Co tím chcete říct?“ Nadechla se v očekávání na nejhorší Harry. „Že nevíte, jak mi pomoci? Že jste nenašel způsob?“
„Jak jasnozřivé, slečno Evansová,“ zadeklamoval rádoby překvapeně Snape.
„Ale-ale…jste mistr v lektvarech…“
„Vám opravdu nic neunikne!“ Zdvihl pobaveně koutek úst zkušený lektvarista a pohlédl na Lupina, který se zdržoval komentářů. Merlin ví proč mu tenhle vlkodlak vždycky tolik důvěřoval, přitom nikdy neměl důvod.
„Jsem ráda, že se bavíte, Snape!“
„Nesmírně,“ tentokrát vzhůru vylétl druhý Snapeův koutek úst a způsobil tím, že vykoukly na pár vteřin jeho zažloutlé zuby.
„Nebojte se,“ všiml si profesor výrazu v tváři té holky, „nehodlám to vzdát. Já nikdy nic nevzdávám, je mi jedno, že se jedná o vás, i když mi tolik připomínáte ji, ale pro mě je tohle výzva!“
„Ji?“
„Myslí Lily,“ tentokrát po dlouhé době promluvil Lupin a poposedl si, hledě tak zpříma do očí svému bývalému spolužákovi. „Kdybys neměla ty černé vlasy, ale zrzavé, jsi celá ona. Když teď nenosíš brýle, vyniknou víc tvé zelené oči a tvé rysy se teď taky více podobají tvé matce než Jamesovi. Zřejmě nějaká genetická proměna.“
„Zřejmě,“ procedil skrze zuby ztuhle Snape. Poté se otočil na dívku. „Zkusím více pokusů. Zanechte mi tu své vlasy a nehty. Když nereaguje krev ani sliny, můžeme to zkusit s jinými částmi těla. Zatím se posaďte zde a řekněte mi, jak se cítíte?“
„Myslíte teď?“
„Ne, hlupáku…myslím od doby, co se vaše tělo změnilo. Cítíte nějaké napětí nebo tlak? Cítíte se malátná? Jak je vám fyzicky i psychicky?“
„No…je mi fajn.“
„Vyčerpávající, jako vždy, slečno Evansová!“
Harriet se zamračila. „Fyzicky nepociťuji žádné změny. Trochu mě bolí záda, ale to je o zvyku. Nikdy jsem nebyla zvyklá tady,“ máchne rukama na svůj hrudník, „něco navíc nosit. Občas mám strašné migrény, hlavně, když jsem musela poslouchat Malfoye, ale to sem asi nepatří…Co je však nejhorší, od doby, co jsem ženská, mám tendence se rozbrečet i když rozliju ráno kávu. Všechno mi připadá jiné, jsem nějak háklivější na urážky a plno věcí mě rozčiluje. Jsem nějak přecitlivělá.“
„To je normální, nejste…nebyla jste zvyklá na tolik emocí. Testosteron nevytváří takové podmínky. Ženy jsou oproti mužům o dost více citově založené. Vyrůstají s tím, tak jsou zvyklé své emoce už kontrolovat, na vás tyto emoce padly zčistajasna. Nejste zvyklá je prozatím držet tolik na uzdě.“
„Aspoň, že tak. Už jsem vážně myslela, že jsem nenormální. Tedy ne, že bych někdy normální byl.“ Oddychla si černovláska a ulpěla pohledem na vysokém muži stojícím přímo před ní.
„A dostala jste už cyklus?“ Chopil se najednou znovu slova profesor.
„C-cože?“
„Menstruaci, Evansová. Menstruační cyklus!“
„To jste už druhý člověk, co se v posledních pár dnech o tom zmínil,“ zalovila v paměti a vzpomněla si na narážku toho blonďatého snoba.
„To mě nezajímá, mě zajímá vaše odpověď.“
„Ne, nedostala. Měla bych?“
„Samozřejmě, že měla, jste žena. To ale vypovídá o jednom. Vaše tělo se ještě stále adaptuje, vyvíjí. Až bude zralé, tak se máte na co těšit.“
„Omg…a bolí to? Totiž..vy-víte-co..“
„Řekněte mi, jak to mám vědět? Myslíte, že jsem to někdy měl? Ale pokud mohu soudit, horší než cruciatus to nebude.“
„To jste mě uklidnil.“
„To jsem opravdu, ale opravdu rád, protože mou životní náplní není nic jiného, než vás neustále uklidňovat. Nechcete třeba ještě zazpívat ukolébavku na dobrou noc?“ Nadhodil cynicky Snape a zkřivil otráveně rty.
„Ještě něco potřebujete vědět?“ Zaskřípala Evansová zuby a zatnula ruce v pěst. Tenhle chlap ji na jednu stranu štval ještě víc než kdy dřív, ale na druhou stranu si nějak začala uvědomovat, že je svým způsobem hrozně charismatický, aniž by chápala, kde se v ní tenhle dojem vzal. Snape a charismatický? To je jako byste řekli, že lord Voldemort nedělal reklamu na spodní prádlo jen proto, že se styděl za odstín své kůže.
„Ne, slečno, to je pro dnešek vše. Buďte té lásky a věnujte mi ze svého vroucného srdce dva nebo tři vaše vlasy.“
Harry se usmála. „Tři zlaté vlasy děda vševěda…“
„Je mi líto, že vám to musím říct, ale Brumbál už mezi námi není.“
„Jste hnusný cynik!“ Přimhouřila Harry oči a snažila z hlavy vytěsnit myšlenku, že by ho nejraději teď vlastníma rukama uškrtila. „To díky vám zde není!“
„Vážně? To jsou mi věci, kdybyste mi to neřekla, ani bych to nevěděl,“ zakroutil hraně hlavou a vcelku nelidsky Harriet vyrval z hlavy pár vlasů.
„Au!“ Zaskučela a probodla ho pohledem. „Nehty mi chcete taky trhat?“
„Kdepak, to bych si přeci nedovolil!“ Odešel profesor ke svému stolu na stupínku a otevřel šuplík, z něhož vyndal cosi hliníkového a podal to Harriet. Byly to nůžky. „To nechám s radostí na vás.“



Když už bylo po všem a Harriet se mohla konečně vymanit ze spárů zmijozelského hada, usadila se ke dveřím.

Remus dívku pozoroval s polozavřenými víčky a snažil se zjistit, co se jí honí hlavou. Ale v její tváři nebylo nic znát. Možná jen..smíření.
„Bude to dlouho trvat, Remusi?“
„Záleží na tom…,“ zasekl se v půli věty, „poslyš, Harry. Běž domů. Nemá smysl, abys tady na mě čekala. Já si jen promluvím se Severusem a hned budu zpátky. Nemusíš tu zůstávat kvůli mně.“
„Tys tady taky kvůli mně zůstal, Reme. Nenechám tě v tom samotného,“ držela se svého přesvědčení.
„Vážně,“ usmál se vlkodlak, „běž, já si poradím sám, koneckonců jsem byl se Severusem tolikrát o samotě a jak vidíš, stále žiju.“
Harry si Rema přeměřila a naklonila hlavu. „Vážně chceš, abych tě tu s ním nechala? Nemám jít počkat třeba na chodbu?“
„To je v pořádku, věř mi. Můžeš jít domů. Nezapomeň, že tam někdo na tebe čeká,“ mrknul spiklenecky okem prošedivělý muž.
„No vidíš, já na něj zapomněla. Snad můj barák ještě stojí,“ zvedla se z židle a rukou chmátla po klice. „Vážně nechceš, abych zůstala?“
„Vážně,“ přikývl mile Remus a jakmile se bystrozorka ujistila, že bude její přítel v pořádku, opustila sklepení, školu a posléze i celé bradavické prostory a přemístila se přímo před svůj dům.